To naše Story

Jednou z mých osobních výzev bylo pokoření paralyzujícího strachu (a taky lenosti) chodit do kopců, po horách. Přírodu a její dary miluji od malého dítěte, takže v tom problém nebyl, problém byl v motivaci. Chtěla jsem se psy trávit v přírodě více a více času a na to už lesy postavené na rovině přestávaly holt stačit. A tak přišel jeden podzimní den a já si řekla „co kdyby?“ Co kdybych vzala psa a vyšla na tu starou známou královnu Beskyd Lysou horu? Byl to ten den, kdy najedou cítíte, že je to „ono“ a že to dáte. Vzala jsem tedy psa, Donnieho, a šla.

Světe div se, přežila jsem to a dokonce ve zdraví. A ne jen že jsem to přežila, ale ta odměna v podobě obrovské dávky štěstí z pokořeného traumatu se mi stala velkou hodnotou. Donnie mi byl naprosto dokonalým parťákem, stál při mě a radoval se z každého kroku a prozkoumaného nového prostředí. Společně jsme tak sdíleli radost, výzvu i odměnu. Posunuli jsme se o velký kus psychicky i fyzicky kupředu. Pro psa úkol splněn – další malá/velká oprava člověka – hotovo. A teď člověče udrž co jsi se naučil, zdokonal, posouvej dále své hranice a předej dále dar, který jsi od svého čtyřnohého kamaráda dostal. A přesně tak se u mne stalo. Našla jsem si všechny „tisícovky“ v Beskydech a postupně vyrážela na výlety.

Druhým byl třeba Smrk s Wyattem, další Kněhyně, Čertův Mlýn, oba Polomy, Ropice, Javorový, Šindelná, Čuboňov atd. Beskydy najedou byly malé a začali jsme s pejsky jezdit do krásných Jeseníků, Krkonoš a okouzlujících Jizerek, kde jsme s Wyattem spatřili na pár kroků od nás nádherného a obrovského Jelena se svou Laní. Najedou se z děsivých kopců a hor pro mě staly právě hory nepopsatelně dokonalým útočištěm. Naučila jsem se čerpat z jejich darů a zároveň k nim měla respekt a úctu jakožto k Matce přírodě a vládci Země. Najednou jakoby tato aktivita pro mě spustila lavinu nového objevování a chtíče zažívat více, učit se a nabývat vše co ke mě přijde. Uviděla jsem a na vlastní kůži začala zažívat všechna pozitiva a přínosy jak do mého, tak psího a společného života. Zlepšila se nám fyzická kondice, psychická o to více, a o další velký milník se posunul náš vzájemný vztah se psy, ve kterém jsme se museli spoléhat navzájem sami na sebe.

Podobným příběhem bylo téma běhání, kdy jsem odmítala doběhnout i autobus a raději si počkala na další. V tomto ohledu byl pro mě motivací závod Hard Dog Race (překážkový běh se psem), jehož poslání mě tak nadchlo, že jsem se se svými psy naučila běhat a dokázala jsem se s nimi dostat na přesně tu úroveň, kdy se psem běžíte naprosto ve sloučených duších i tělech – máte stejný rytmus, myšlenku a stanete se tak jedním funkčním splynutím. Začala jsem se o tyto aktivity více zajímat v rámci disciplín jako je canicross či dogtrekking, ale i o jako běžné výlety se psy do hor a vše co je jejich součástí. Tento svět mě svým pozitivním přínosem tak nadchnul, i mé psy, že se to stalo naprosto běžnou součástí našeho životního stylu. Bývá to dřina, nebudu lhát a párkrát mi opravdu zatrnulo a museli jsme zatnout zuby, ale o tom ten život přece je, nebo ne? Alespoň pro mě ano, nejsem člověk, který by zůstal stát na místě a chci, budu a posouvám se dále.

Když jsem začala vnímat jak prospěšnými aktivitami je to také pro mé psy, bylo mi najednou líto, že jiní psi tyto možnosti nemají. Důvody mohou být různé, ale většinou je to proto, že páničkové jiných ušáků jsou zkrátka moc časově vytížení a na svého chlupáče nemají tolik času, kolik by potřeboval. Většinou se hafík tedy zabaví sám nějakými rošťárnami nebo začne chřadnout. Druhým častým důvodem bývá nedostatečná výchova, pozornost, výcvik (tedy původně důvod první), což vyústí ve strach majitele se svým psem někam vyrazit. Dalšími důvody bývají akutní či dlouhodobé nemoci páničků, ztráta pána nebo naopak nově příchozího malého člena rodiny, stěhování, rozvody či jiná náročnější životní část. Nebo také, co si budeme nalhávat, pouhá vlastní lenost člověka. Velmi často všechny tyto důvody bývají spouštěčem pro vyloučení psa z rodiny a odložení do útulku (v tom lepším případě). Najedou to malé klubíčko, které si kdysi dvounožci domů přinesli a měli díky něj radost v životě, jakoby se stalo přítěží, a poté co z něj vyždímali co se jim zrovna hodilo, tak se začal rodit nápad odložit, vyhodit. Přeplněné útulky a tlak na veterináře, který se po covidové době stal fenoménem je faktickým důkazem. Když lidé zůstali zavřeni doma a mysleli si, že mají čas, byl super nápad si pořídit štěně, ale co poté, když se život zase rozběhl? Najedou už to takový super nápad nebyl. Jsou samozřejmě i srdíčkovější příběhy, za které lidé nemohli a své psy milovali do posledních dnů, než jim samotným zhasla svíce. Jejich čtyřtlapkoví průvodci zde zůstali nadále, aby střežili to, co a kdo po jejich pánech zbyl. Ne všichni pozůstali ovšem chlupáčům dokáží porozumět. Jsou tady také případy, ve kterých se psí máma stala mámou lidskou a musí se teď více starat o své dvounohé škvrně a táta musí více chodit do práce nebo se starat o škvrněcí sourozence. V dalších případech se staly nehody, kdy se pánečkovi podařilo pochroumat nohu, či paničku napadla choroba a zabalila ji do postelových peřin a horkého čaje. Všechny tyto a jiné příběhy ovlivňují životy našich chlupatých přátel, jejichž posláním je koukat na svého pána s pohledem „co pro tebe mohu udělat?“ a pokud to nevidíte, není to jejich vina, ale vaše.
Všem psům, kteří se do tíživějších situací dostali, neztratili naději v lidi a mají zájem se učit a žít dále jsem chtěla nabídnout nové prostředí pro jejich seberealizaci. Ať už pro to, aby mohli dále vykonávat své psí poslání nebo v klidu dožít a mít také svou odměnu za jejich kouzelné dary. Když jsem vnímala, jak jsou mí dva psi v přírodě – v horách – se mnou, nadšení, srší hormony štěstí a rozdávají nekonečnou lásku kolem sebe, uvědomila jsem si, kolik jejich psích přátel tuto možnost nemá. Ucítila jsem silnou potřebu to změnit – využít dar, který jsem od mých psů dostala s jejich posláním a dovětkem „využij, posuň a dej dále“. Zamyslela jsem se a řekla jsem si, ano, JÁ MŮŽU dát dále, chci, dám a dávám. Vznikl tak prostor „Doggieland“ – „Pejskovakrajina“. Místa v přírodě pro všechny pejsky, kteří nezapomněli jak fajn pouto může mezi člověk a psem být. Vracím jim zpět naději, nenechávám je usnout na vavřínech, dopřávám jim to, co je jim přirozené od jakživa. Příroda – člověk – spolupráce. Stejně jako mí pejsci, chci aby se i jiní pejsci naučili znovu čerpat darů přírody a vraceli se domů ke svým pánům zrelaxovaní, spokojeni, příjemně unaveni, šťastni a se skvělými novými obrázky v paměti. Nechť si o těch krásách nechají zdát příjemné sny. Stejně jako ti moji, kteří spokojeně odfukují, zatímco jim nožky kmitají, když se jim za víčky promítá obrázek jich samotných pelášejících po nádherné krajině ♥.

S příchodem poslání Doggielandu se mi po nesčetných výcvikových lekcích, kterých jsme se s Wyattem (poslušnost, agility) a Donniem (poslušnost, obrany) účastnili a byli pod vedením zkušených trenérů psích škol, zvýšila také touha psům více porozumět i z jiných úhlů. Nechala a nechávám se inspirovat dalšími lidmi, kteří se psům aktivně, smysluplně a hlavně citlivě i rozumně věnují. Začalo to vzděláváním v kurzu První pomoci pro psy, následují semináře a webináře na různou psí tématiku, MET konference (moderní etický trénink) až po kurz Dornovy metody (stejně jako první pomoc vedeno pod Institutem Zdraví Zvířat s.r.o.).

No a protože se psí smečka, která chce s námi objevovat svět, neustále rozrůstá a den o 24 hodinách není nafukovací, je mi ctí spolupracovat s ženou rezonující mému smýšlení Magdalénou, která má nejen mnoho vlastních zkušeností s touhou se posouvat dále, ale také samotné vzdělání v oblasti veteriny. Náš podobný pohled na svět, přístup k přírodě a ke psům není až tak zcela náhodný. Obě dvě jsme se narodily ve stejný den, měsíc i rok. Jen jedna ve Frýdku-Místku a druhá v Karviné. Naše cesty se však spojily až v roce 2013. Věřte nebo ne, numerologie má něco do sebe.